Stín klasů, travin lesk se za městečkem nehne,
i mraky postojí, jak nesměly by plout,
však zde i bez větru prach sypkavý se zvedne
a jako na poušti zastaví žití proud.
Rej vrabců v ulici krok ničí nevyruší,
slunce se opírá o prázdných dlaždic žár,
jen časem malátně pod nesmírnou svou nůší
se plíží truchlivě ztrhaných babek pár,
neb dívek způsobných, jež mluví o výbavě,
neb chromý obejda, jenž děti straší rád...
A mi je patnáct let! Cent knih mám v mladé hlavě
a v rytmu krve mám zpěv, svobodu a chvat.
Je v světě velký máj, zde jsou jen konvalinky
a z dveří kostelních zpěv mariánský zní,
a kmitá záře svěc i lavic temné linky,
když v šeru kaštanů svit rudne večerní.
A pak se stane mi: ten obraz na oltáři,
že není obrazem – a div se, duše, div! –
týž soumrak jako tam na naše pole září
a stejně pokojný je sladký výdech niv.
Dva bratři z Východu kříž nesou pozlacený,
ve středu zástupů je vítá Svatopluk...
ti muži v halenách, ty v režných řízách ženy,
dnes přece sváželi tu seno z panských luk!
Dnes ještě sváželi. Teď klečím mezi nimi
a s nimi poslouchám pokorné víry zvěst:
Ó Bože, slituj se nad všemi urputnými
a srdcím bouřlivým dej míru ratolest!
Modlitba večerní! Jak rouhavě se vzpírá
dní nuda vidoucí, jak hořce proti ní!
Proč v mladé touze je víc víry, než dá víra?
Proč v mladé síle víc, než radost smíření?