V NOCI VÁNOČNÍ

Stín dorostl holého lesa a tiše stanul v hvězd plápolu, jenž zářil nehnutě, svatého děje stráž.

A náhle ozval se půl hlas, půl vzlyk do tiše půlnoční: „Ne stále na syna, na otce mysli též!“ Můj tatínek byl pánem.

Měl hlavu lví a postoj, který velí, však nežádá si šíje skloněné. Měl dalekozraký pohled, pronikavý, leč bez soudu obzíral života kolotání,

neb jeho duší tekl hořký pramen moudrosti marné, který ústí v Lethe. Stín u modra lesního se v záři ztratil,

však nový hlas a nový vzlyk děl ke mně, vzpomínkou zajaté: „Dál mysli, dál a ještě na otce!“ Můj děd, můj staříček,

žil tiše a těžce zahluchlou maloměstskou idylu, občanům jejím stavěl vlídné domy, rub jeho klidu ztajený byl: ztráta, a donquichotský bludný úsměv často

se v rozšafná mu pletl rozjímání. Byl dojemný jak dítě s velkým nosem, když mluvil o svých vydařených synech, a sousedé za stoly s trnožemi

se smáli do sklenic, jak něžně vede si svou sličnou ženu po prázdném horkém rynku nedělním. Stín jako dech se ztratil,

ale vryvný hlas promluvil opět v zbožné zadumání: „Dál rozpomeň se ještě na otce!“ Praděda neznala jsem. Říkají: chtěl žít, z dvanácti synů jediný chtěl svět a jeho moc a jeho boha.

A měl je chvíli. Potom ztroskotal a celý rod svůj učil přísné kázni a v bohabojné vedl odříkání. Na chvíli bylo ticho ztrnulé, hvězd půlnočních zářivé mlčení,

nehybné, dlouhé stíny borovic ležely na nehybné rovině jak ztuhlé mrtvoly vojáků, kteří padli dnes, v noci vánoční. Však pojednou

zas promluvilo ticho. Ne jeden hlas již a ne jeden vzlyk, les kdyby nepněl holý, promrzlý, myslila bych: to černých větví šum jim zpívá – není pro ně jiného – sbor pohřební.

Sbor ale povelel: „Dál mysli na otce a hlouběji!“ Již nelze, nelze dál. Je bez dědiců pamět, shořelých matrik písmo nemluví a stará bible opletená není

růžencem letopočtu na deskách. Ohromná rovino nejzlatějších klasů, bezejmenné dílo tisíce mrtvých, všech, kteří nepromlčitelným právem odvěkých usedlíků

drželi zemi na sta, na sta roků a nikdy nemluvili jinou řečí, než se mnou otec a já se synem, já nevím, jaký vzhled měl ten z nich, který by mojí krvi řekl: krvi má,

kdyby se vrátil do své dědiny. Jak mohu vzpomínat si ještě hloub, ty tichý, vryvný, neústupný šume, vánoční noci dechu tajemný! Však drsněji on zase rozkázal:

„Dál do temna se noř a hlouběji!“ Za smutnými kopci v přesmutné zemi žil kdysi, kdysi zasmušilý rod, ctil krotké bohy, ale zlých se děsil,

ostříhal oheň, děti své i ovce. Svit nočních bažin nedával mu spát a lačné vytí: vlk mohl odnést jehně nebo dítě, vlkodlak mohl jeho pak pít krev,

z močálů povstat bludní duchové, rozmetat chaty, ženy znásilnit, pastviny pošlapati. A když se z jara slunce probralo a osvítilo zas jen bažiny a pusté pláně,

po staletí rod zkazky vymýšlel o zemi, která štědřejší je k lidem a neděsí. A kdysi za jarního slunovratu povstali muži, ženy vzali, děti své i stáda a šli.

A šli a šli let mnoho jako zim, v bezpočtů lesů zůstali jich mrtví, až stanuli přec v jarní končině, jež rovinou jim připomněla vlast, však vítala je mírným úsměvem.

Tu první tucha boha dobrého rozňala se v těch srdcích dychtivých, a nový význam pro ně měl oheň domácí i hovada

i žena s dítětem. Z těch drsně-mírných mužů jeden tedy byl prapradědem prapraděda mého. Sám jména neměl,

jak mám já je znát, ty hlase dotěrný a nepřehlušný? A jakou temnotu chceš rozervat svým novým, krutým:

„Hloub!“ Tu mrazilo mne, jak by krve var se jinovatkou srazil, zčernal les

a hvězdy zbledly do siného kmitu. V jeskyni na hrudi soka klečí nahý muž ruce si hřeje krví nevychladlou,

nehty rve útroby, jež možno pozřít, a jásá, vyje, řičí radostí: „Já zabil, já!“ Že jeho kyj byl hbitější a těžší,

chlupatá ruka nelítostnější a srdce ukrutnější – stal se mým otcem. Proto žiji já. Umlk šum, hlas umlkl i vzlyk,

vánoční ticho stojí nad světem a člověk pláče do noci: je válka.