Sad, májem houslový, se zvolna ztišil za zdí,
již hnízdem vůně je tam každý bílý štěp,
teď pouze spících dech půlnoční hloubku brázdí
a mého srdce tep.
Jak mléčné dráhy svit kvetoucí alej shlíží
na dobrých lidí dům,
když leskem na vodách se nebe zemi blíží
a vůní vášnivou dech světa nebesům.
Ve vlnách nejtišších se vzdouvá síla tvůrčí,
vše nocí uzrává.
Ty, vládče síly té, dnes atom můj též urči
na díle nesmírném, jež chystá moudrost Tvá.
Dej hlubin poznání ve mžicích jasnozření,
dej v šeru zasnění bezpečný srdci hmat!
A v kolotavý vír zas pozemského dění
mé vůli pracovat dej kotvy tvar a spád!