Zpěv zní tak monotóně zahradou,
poslední růže prvním chladem mrou...
Kdes hučí svět, kdes moře burácí,
kdes život hýří nebo krvácí...
Tvá hlava klesá, skloň ji ještě níže...
Můj Bože, pevné, vysoké jsou mříže!
V úpalu slunce chtěl by člověk stát,
poslouchat moře, s životem se rvát...
Poslední růže prvním chladem mrou,
a zpěv zní monotóně zahradou.