V mráz utuhla mlha a vítr dul příliš,
ten vítr od ztraceného ráje...
Však srdce mi pravilo: Mýlíš se, mýlíš,
do světa volá, ne z báje!
Jenom mne vločkou pusť do jeho moci
přes lysé lesy, přes pole holá!
Nejsladším hlasem v nejpustší noci
naděje děti své volá!
Jak nový vítr, jenž černým mrazem táhne
bílý již květem, sladký již medem,
jak lásku, která po novém rozpětí prahne,
jak by ji nevynes dunícím ledem?!