Stál na dalekém obzoru kdys maják, zářil na břehy
a bezpečného světla proud na tesy vrhal, na skály,
i na peřejích nejzazších se chvěly jasné zážehy,
s vln tmání, zvoucí k cizinám, tam rvaly se, laskaly.
A stále ještě v paměti jich záře žije minulá,
když mysl k tobě zaletí, ty opuštěný ostrove,
z nějž chtěla vyplout mladost má a na němž bídou zhynula,
než vydala se na cesty tak blouznivé, tak bláhové.
Teď nezvlněnou půlnocí spí kolem ztichlá hladina,
však hra těch světel nadzemských je nad ní dosud zakleta
a vidmem slzí neoschlých jak duchovitá vidina
nad mrtvým mořem černých vln za smutných nocí rozkvétá.