Dnes jedno vím po mukách zlých;
když padne na mou strasť a tvář
svit konejšivý zraků tvých
a dobrotivá jejich zář,
tu umlká můj hrdopych
a pohled tvůj je jako snář,
jenž zjeví v slovech bezelstných,
co zastřít chtěl mi sen, zlý lhář.
Kdo řekl, že je láska bojem,
jak mohl znáti uklidnění,
jež náhle plyne z očí dvou?
Jež pýcha s dravým nepokojem
hned v důvěřivý poklid změní
jen dobrou, sdílnou září svou?