Až do spánku jak řeka podsvětní,
vústila noc, ne hvězdy na vlnách, ne proud, jenž šumí písně,
jen černý mír, jenž zháší sny i světla.
Nad dům i svět i hvězdy vynesla tvou prabytost,
tvé já, tvé pratemno.
Tajemno malé v černé tajemno, jež bez hranic se chvěje,
plyne, tká.
A mžik je hodinou i věčností, kde není času, který
řídí svět, kde není ticha, neboť není zvuku. Vzešlo ráno.
Jak z puklého kalichu
lije se po kapkách, jež vědomím,
poznání jsoucna, bolesti a zmatku.
Kde je to moře, moře nezměrné
a prodlení a bezpečí a jas?
Ve dne je srdce vyvrženou škeblí.
Však naslouchej:
Hle, šumí věčností!