Stojí jabloň stará, planá,
vetchý pahýl samá rána.
Dívá se po kraji holém,
její pláňky hnijí kolem.
Na máj dávno zapomněla,
aniž podzimní květ měla.
Vrány, které na ni sedly,
pranic říct jí nedovedly.
Kol je pusto, kol je bědno,
jabloni je všechno jedno.
I to, kterak jeden z lidí,
jakýsi v ní symbol vidí.