Mně bylo teskno v dusný podvečer,
tím němým steskem zardoušených chvil,
bez vln a vírů minulosti proud
se vychladlými vzpomínkami lil.
Mně bylo hořko jako cárovi
z vleklého jedu nepřežitých snů,
co suchá, nedokrevná budoucnost
šilhala z pod opony příštích dnů.
Nebylo, bylo jaké žití kdy?
Nebude, bude...? Jedno, jedno vše...
V mé duši autor, herec, divák spí,
vzájemně sebe k smrti znudivše.