Zamženou výší v stříbrný svit
pruh tmavé cesty se zvedá;
v dolinách leží zahořklý klid,
jistota těžká a šedá.
Na hory poutník zatoužil jít,
vůdce si na cestu hledá,
nikdo však nechce se přidružit,
jen nová Naděje bledá.
Pes bdělý přiskočil, věrný vždy druh,
a dravým spárem jak šakal
roztrhal Fantom, jenž do mlžných tuch
poutníka mladého lákal.
Ten řekl potichu: Chválen buď Bůh –
a do rána bílého plakal.