Dřív nežli sen se splnil horké hlavy
a závrať smrti v kráse neznámé
se mohla zmocnit toužné duše mé,
v níž obětní dar, ohně nedočkavý,
byl uchystán, mně tucha smrtné slávy
se mění v děs, jenž nikdy neklame:
že možno státi brány u samé
a nevědět, zda pekel je či návy.
Krok jeden zbývá. Jak je ulekaný,
když obzor kolem tmí se na vše strany,
na každém nervu jaká strašná tíž!
A přece musím, musím kupředu,
mrak osudný se temní v dohledu,
ten, který zápalný blesk nese již.