Šla tiše krajem Jeseň, dobrá víla,
po cestách zprahlých letním úpalem,
jí plavá záře z kadeří se lila
na stromy prořidlé, na mdlobnou zem.
A její ruka hebounká a bílá,
v níž nesla věnec velkých chrysanthém,
jím pustý záhon zbožně ověnčila,
jak zdobila by rubášový lem.
Pak dlouho čekala a trpělivě
na jeden záchvěv, jeden teplý dech,
a z večera jen zvolna odcházela.
Na zlatých řasách velké slzy měla,
a její dlouhý, lítostivý vzdech
se bíle prostřel po mrtvolné nivě...