Ó děsný zmar šel životem
v těch chvílích, kdy jsi byl tak hrd
na naši lásky jistotu!
Smrt kolem domu chodila.
Smrt!
A já jsem četla listy tvé,
před mrazným jejím pohledem
i naše štěstí stálo tu.
Jak vlídné hvězdy zlatistvé
tvá všechna dobrá slova vroucí
v ty strašné noci zářila,
kdy hleděla k nám do oken
studená, němá, zavilá...
A přišel den, ó hrozný den,
kdy vplížila se Všemohoucí,
až přes náš práh si pro kořist...
Však ten, kdo zmítán na loži
již čekal, až svou suchou dlaň
na jeho čelo položí –
ten, bohudík, dnes čilým jest.
A přec, ó slyš, ty v daleku,
má Všemohoucí svoji daň...
Ta vzala všechen zlatý svit,
jenž v oněch nocích pro mne plál,
zář všechnu cítila jsem mřít,
když mrazný její dech tu vál,
ó běda, běda člověku,
jenž s mrtvým srdcem žije dál.