Do jizby zavál chlad, a smutně potměly
tvé oči znavené již přítmím říjnovým;
tu na pohled, jejž chtěly kdys a neměly,
mé touhy vzpomněly si znova steskem zlým.
Pak dlouho chodila jsem sama jesení
po zbledlých lučinách, kde hebké ocúny
se klaní radostně v hedvábném čeření,
ač duje seveřák a svit je neslunný.
Kde smírem večerním krev bledne červánků,
a odpočinku dech tak sladce táhne z lích,
jež nerušeně snít teď mohou ve spánku
o květech nevzešlých i květech zničených.
Do nesplněných tuh a přání nádhery
se zhalil naposled tam sen můj o štěstí,
co srdce hýčkaly jej ztichlé údery,
a píseň uspala dožité bolesti.