Nemožno, nemožno potkat
bližního ani sebe,
cesty jsou zasypány
pod olověným nebem.
Strach z bolesti po kvádrech roste,
zeď mocnější všech zdí,
a každý, kdo tu prošel,
byl sám, jako jsi ty.
Pro teplo lidských lásek
zbil rakev olověnou
duch malátné vzpoury a srdcím
dal rytmus přemožených.
Do bezlidného prázdna
čpí strachu chladný pach,
zsinaly lidské tváře,
zažloutla oblaka.
Stojí před každou cestou
zeď mocnější všech zdí
a každá ústa praví:
Odejdi, odejdi...