Ne, nebojím se... To jen v usínání
tak prudce slyším bíti srdce své...
A vše vám řeknu... Odvraťte jen, paní,
od mojich úst své zraky tázavé.
Ne, nebojím se, věřte, věřte mi,
jen vaše úzkost do mé duše sáhá,
a mojím srdcem bouří chvílemi
jen vaše bázeň, riválko má drahá!
Ó zbytečná je vaše bázeň věru!
Jen tažte se, já vše vám zodpovím...
My dlouho chodili jsme v podvečeru,
my sami dva tím krajem říjnovým.
A bylo zima, věřte, věřte mi...
A slova proto jsou již lidem běžná...
I trochu fráze hřeje chvílemi...
Zda též to víte, riválko má něžná?
Ó stejně, ráda byla bych šla s vámi!
Mně žárlivost vždy byla ke smíchu...
Jen nemučte mne svými otázkami
tak vytrvale, krutě, potichu.
Již víte všechno, věřte, věřte mi,
vždyť odpověd má byla tvrdě jasná...
Zda líto mně jí? Ano, chvílemi...
Ach, odpusťte mi, riválko má krásná!