Tak bylo v noci: po nesmírné stepi,
jež bez hranic se šedým nebem srůstá
a nad níž mlha nepohnutá, hustá
jak olověná pára těžce dřepí –
můj pátral zrak, a přec byl jako slepý,
neb nezřel pranic, pláň tak byla pustá,
že cítil jen, jak na něj, sluch i ústa
mha sychravá se neúprosně lepí.
A sen byl tlakem jen, ne bolestí,
neb všechny nervy otupila mlha
a všechny smysly v ní se oslabily. –
Teď kalný den již k poledni se šplhá...
Teď přešel je... a teď se večer chýlí...
Dnů kolika byl sen můj předzvěstí?