Dnes slyš: za hořkou číš je těžko děkovat
a těžko říkat: Pojď, když samo srdce brání,
však nejtíž zadržet je nedočkavý chvat,
s nímž k černé noci již se šerý večer sklání.
A přec: jak ráda jsem kdys zřela v slunci plát
růst očím lahodný a jasné letní zrání –
po hořké číši tvé tmu umím milovat,
můj úsměv za to měj, však nechtěj děkování!
V jak temný pruh je zkutý obzor všady,
jak nebe slepé a jak nízké tady
a jak mé srdce bije tiše, tiše!
Ty odejdi, mne cizí slovo ruší,
já nemohu, než mluvit s vlastní duší
a sama dojít hranic černé říše.