Černý je můj život, do skonání černý,
protože můj milý nezůstal mi věrný.
Když se zlaté slunce do mé tváře dívá,
všechna krev má cítí, jak je zimomřivá.
Do kostela chodím, duše nevěřící,
protože Ti, Bože, tolik musím říci.
Modlit je mi jako křičet v nedohledno:
„Ty, Bože, a láska, vy prý že jste jedno?!
Od věčnosti věků až na věky amen,
že jste jedna záře, že jste jeden plamen?!
Slyš, není-li lásky, jak bys Ty byl jsoucí?!
Nejsi, zhynul’s, pošel’s, je-li láska mroucí.“