Prorvané mlhy průlomem
zříš vzdornou, vysokou řadu:
pyšně v ní stojí strom za stromem
v šedivém, prolnavém chladu.
Koruny jejich se stýkají,
útržky závoje spjaty,
a hadi tlustí líbají
jim poníženě paty.
Severák prohýbá stromů dav,
královské kosti jich mrazí;
hadí rod dostane zlatohlav,
hadí rod, který se plazí!
Co na tom, že nemá kam jej dát?
V blátě vždy dosti je místa.
Konec má každý Majestát,
odměna hadů je jistá!
Vždyť jsou to králů těch kořeny,
bez nich by nebylo výše...
A měsíc v oblacích skrčený
si pozivuje tiše.