ŘÍJEN

Ó smutné srdce mé, kam jsi se zatoulalo ve bledém soumraku, ve vůni jeseně, kdy světlo poslední se zpoza mraků smálo tak hořce výsměšně, tak teskně znaveně –

ó smutné srdce mé, kam jsi se zatoulalo?! Když slunce zhasíná nad pruhem holých lad, z nichž v dálky neznámé se touhy letní tratí, je sladko v lenošce si chvíli podumat,

pak lampu rozsvítit, jež mile pokoj zlatí, když slunce zhasíná nad pruhem holých lad. A spustit záclony, a doma býti, doma... Tam venku je ten svit tak zpustle jízlivý,

tam padá s oblohy a stoupá z podvědoma chlad zimní do srdce, chlad zimní na nivy... Ó spustit záclony a doma býti, doma.