Tak pomalu, co den, to krok,
se plíží, mizí dlouhý rok,
je rudý říjen tady.
Tam v kalných, těžkých oblacích
tam jistotně již čeká sníh
a brzy, brzy padne.
Jak smutno bývá z večerů,
kdy každý strom ti říká: mru
a tvoje radost se mnou.
Jak marno, marno zalhávat
si dušičky a listopad,
když do oken již mžourá.
Snad byla síla – jak je mdlá!
Snad byla vřelost – vyhasla
a studí jako mlha.
Jen kalné, těžké mraky jdou
nad samotou, nad sirobou,
tak pomalu a tiše.