Hlas příliš úlisný se začal ptáti,
zda se má duše opět nenavrátí.
I plamen v krbu novým teplem vzplál –
má volná duše musí přece dál.
Má volná duše v činu, v lásce, v hněvu,
bez posměchu jde a jde bez úsměvu.
Je každý sám – a díky, že je sám!
Nikoho nechci, ani nečekám.
Ó samoto, jak bolí léta dlouhá,
kdy člověk se i vlastní síle rouhá!
A kdy jen stále čeká, čeká, čeká,
na bratra ne-li, aspoň na člověka.
Sám přece je – a díky, že je sám!
Nikoho nechci, ani nečekám.
Vše přebolelo. A můj refrain teď
je duše vzmach i ples i odpověď.