Ráno, každé ráno pod kvetoucím rujem
volám na jih, západ, na východ i půlnoc,
kdybys ke mně přišel, jak bych byla ráda.
Měsíční svít tiše, hebounce jak kočka
sklouzne na mou ruku, tělo pohladí,
kdybys ke mně přišel, jak bych byla šťastna.
Ale kdybys přišel, kdybys přece přišel,
kdybys jako slunce nad mým strachem svítil,
kdybys jako měsíc nad mou touhou vyšel,
musela bych, drahý, odejíti já,
srdce mám, jež v světě rozvít nemůže se,
volá, touží, hoří, ale nevnímá.
Proto půjdem jen pod obzor bledý
tam, kde roste vzpomínkový květ,
slovo, které řeknem naposledy,
bude: za světem je zase svět.