Se sklopeným čelem čeká
přítelův tichý dům.
Pusť mne, město, pusť mne domů,
pusť mne k osamělým rtům.
Květ tam svítí s korun akátových,
zář jarní ještě v oknech tam plá,
na cestách pozemských, na cestách snových
jistotu kročejům dá.
Je blažen, kdo cítil, jak bezpečně májem
již voní jistota žní,
a třikrát, kdo po nich se pozdravil s krajem
svých mladě dřímotných dní!