Noc měsícem pohlíží do zimy,
kmitavě svítí od oblak.
Ticho je kolem. Ticho přec, ticho.
Proč výhrůžně plane jí zrak?
Jak poklidný krok měl silný ten muž,
jak cestu bez tajemství!
Tím krokem bezpečným zpod střechy vyšel,
– kam odešel, kdy z nás kdo zví?
A chlapec? Hoj, mladá ctižádost:
Všechno, co dobré, bych bral!
Rod střádal pro mne, teď svět ještě přidá!
– Svět bezpečnou kulku mu dal.
Však třetí? Ó ten jen miloval
a milovaný byl...
Již nezazní housle stříbrným hlasem
v dům sirý, ve vdovin kvil.
Noc stojí nad světem, tvrdá noc,
za mraky měsíc ztuh.
A v lidských srdcích zděšením marným
umírá Bůh.