Jak znělo ti zvonění jitřní za úsměvu mladého března,
kdy svobodnými vlnami voda se zatřpytí šedá?
Kdy vzrušeně proudí krev k srdci a v údivu sezná,
ono že ještě čeká a hledá?
Kdy naděje raněná kdysi a dříve, než mohla tě nésti,
se s dávnou radostí zdravily v návratném letu?
Jak znělo ti zvonění jitřní a jak tě volalo k štěstí
šelestem znova rašících květů?
Ač zplenili zahradu, kterou kdys rozšumívala,
teď o jasné dálavě zato si zpívá,
ta píseň, již poznalo srdce i skála,
poznala louka i niva.