Šel pyšný člověk od lidí v dál za svým Bohem vysněným, bez úsměvu a lítosti šel k svému osamění, u cesty, dusnem vyprahlé, se plazí šedý země dým, však vzdech, když z hrudi vytryskne, se v jinovatku mění.
Mdlé, těžké přítmí, po horách jak rozlit byl by marný žal, a dole v pustých raztokách kvil zhnušení a stáří. Druh poslední naň dávno již své trpké sbohem! zavolal, a krásu dávno zapomněl všech věcí i všech tváří.
Však dál se srdcem vzníceným šel zledovělou pustinou on, který děti opustil a nepolíbil ženy, a stoupal vpřed a stoupal výš za Boha svého vidinou, a jen před keřem hořícím chtěl kleknout pokořený.
Šel tisíc nocí, tisíc dní, do zraků sněhem osleplých a horečných přec čekáním smrt nenadále patří. A tehdy teprv na pýchu Bůh velkým poznáním mu dých: „Ne na ledovcích, v ohni ne – jsem v srdcích tvojích bratří.“
Pad člověk na tvář, zakvílel: „Ty ve svém hněvu odvěkém vždy samovládče ukrutný, chceš, zmíraje bych plakal?! Ty mstivý, lstivý, žárlivý, jak setkat mám se s člověkem v té poušti zmaru propadlé, na kterou Ty’s mne zlákal?!“
Však mluvil hlas: „Jsem otcem vždy, byť syn můj nejdál zabloudil, dlouhá je cesta od lidí, však k lidem vždy je krátká a bezpečná. Jdi poutníče! Tu člověk z posledních vstal sil, a dřív než obzor ztemnil se, hle! první lidská chatka.
A sotva srdcem zaklepal, již vyšel na práh člověk – brat a pohled, slovo, oddaný sklon ozářené hlavy, ten úsměv jako svítání v hasnoucích očích uzřel plát a z tuhnoucích úst zaslechl: „Dík, Bože přelaskavý!“
Cookies on Poetry Cove