Nám přešel den, nám nebe potemnělo,
je mrtvo světlo, jež se dlouho chvělo
a oblévalo hlavy září svou,
i v zhasínání ještě vášnivou.
Je mrtvo světlo, vítr od přímoří
o touze rozevláté nehovoří,
ne buran již pod velkou oblohou,
nám černý pramen zpívá u nohou.
Stesk hrozný v srdci zvolna, zvolna tiší
svou temnou písní o podsvětní říši,
má ústa žízní, ale ruce mdlé
jsou tajuplné tíži propadlé.
Ty tedy schyl se, naber bez váhání
ten černý doušek drahou svojí dlaní,
a bez váhání tiše podej v ní
s poslední něhou dar mi poslední.
Pak půjdeme po chladné louce oné,
ty drahý stíne, bledý eidolone,
již cestou, kterou každý kráčí sám
bez pozdravu a stesku k věčným tmám.