Háj celý zdříml nad rozkvetlým svahem,
jen slavík ještě zpívá na keři,
a ve večerním vzduchu svěže vlahém
tak sdílně voní douška mateří.
Ty, po dni horkém tiché příměří,
kdy vroucí sloka zpověď začíná –
ne, srdce mé ni písni nesvěří
jak tragická je někdy nevina!
Vtom temný vítr zved se prudkým tahem,
ó marně slavík s větrem soupeří!
Tma němě černá stojí před mým prahem,
tma velitelsky zírá do dveří,
v své těžké zbroji, v slitém pancéři
sem vyhrůžný svůj pohled upíná –
ne, srdce mé ni noci nesvěří
jak tragická je někdy nevina!
Neb ono ví, jak v zraku nad vše drahém
svit náhle blysknout může ještěří,
a cítí s hrůzou jakým temným blahem
je láká v zmar a věčné zášeří.
Teď černo kolem zákmit nečeří,
jen smrti dech dům celý prolíná –
ne, srdce mé ni mrtvým nesvěří
jak tragická je někdy nevina!
Den hrozný minul. Půlnoc udeří.
Slyš, rozuměj, má lásko jediná:
Mé srdce ani tobě nesvěří
jak tragická je někdy nevina!