Jak z cizí vůle dřímala by roky,
jde světem mdlobně, bez cíle je pout...
Však někdy v běh se mění chabé kroky,
jak přeludu by chtěly dostihnout.
A mládí zaspané jí stoupá k hlavě,
a její ústa, jindy bez krve,
se rozhoří a chvějí nedočkavě,
jak líbati by chtěly po prvé.
Pak z mírných očí bez vášně a zloby
svit divný blýskne, jako z kalných vod
tam světlo potopené volalo by,
jímž ztroskotanec prosí o život.
Jen minuty... Krok vázne... Přelud mizí,
blesk náhlý hasne v bledých duhovkách...
Svět, cesty, lidé, zvířata jak cizí!
A od všech prchá za svůj tichý práh.
Pak pevně uzavře se v čtyři stěny
jak lupič, v němž se hnulo svědomí,
a žár tak zpozdilý a opožděný
prázdnýma rukama tam zalomí.