O nehleď pohnutě
zpět na bezpečný dům,
než lehké perutě
rozepneš k oblakům.
Ne zpět na nízký krov,
jen vzhůru vyšli hled,
a nelkej o domov,
stesk zatížil by let!
Nech světské pohovy
i světa marných krás,
ať klam ten bláhový
tě neobloudí zas,
ať světský svod a smích
až k tobě neletí,
tam v bílých oblacích
máš jiný slyšeti!
A víc ti pověděl
zrak nejmilejší tu,
v němž přísvit již skvěl,
o slávě blankytu.
Však spěš, do slabých pout
ať nepadnou tvé sny,
tvá křídla ožehnout
krb moh by úlisný.
U něho – samota,
u něho – jaký chlad!
Nad rejem života
už není žádných ztrát.
Slyš, volá slovo tě
záhadné, jásavé:
Z oběti samotě
snad vzletí srdcí dvé!