Les voní výšinou, je za ním moře světla,
již na nás zlato střásá smrk i buk...
Ta všechna záře do srdce mi slétla,
když se sluncem se ve tvých očích střetla –
teď zrak mám horoucí, sluch napiatý jak luk.
Víš, celé mládí mé jak bylo osamělé?!
Víš, co je čekání den ze dne? Každý den!
Já nemám přítele, tož nemám Spasitele!
Však smutek nemohu již napnout víc a déle...
Tvé slovo na horách nechť praví: Vykoupen!
Je obzor daleký, les ustoupil mu tiše,
je vrchol bez stínů, je slunce beze clon...
Je konec samotě, neb dnes je konec pýše.
Mé srdce rozumí: to polední je výše,
mé srdce spasené jí hlaholí jak zvon!