Hle, pohádkový princ má krutý žal,
již turnaj netěší jej ani lov...
Tu dlouze zadumal se starý král,
sbor mudrců a starců povolal,
a vyslech’ příval těžkých, marných slov.
Pod hradem stojí uhlířova chýš,
v ní dívka svižná jako z vrby prut
si zpívá... Hlas se nese v modrou výš...
Sbor mudrců je unavený již,
a nevyléčen kralevicův trud.
Jen z okna hledí strašidelně bled,
ne žal, již dravost z očí jeho žhne...
Svůj zlatem okovaný bičík zved’,
sbor starců vyhnal, na vraníka vsed’
a vrátil se až devátého dne.
Hrad černě obili. Zněl sten a kvil
až před brány. On vstoupil. V očích zášť
již pohasla. Jak dítě mírný byl,
když kajícně zas otce políbil,
a lesním kouřem voněl jeho plášť.