Snad jsi to ty, kdo zmučen od pobřeží
horečným zrakem širé vody zří,
a s dusnem, jež dech mořský neosvěží,
je navždy spoután láskou svou i pří?
Loď pluje v dálku. Jsi to ty, kdo spíná
na zádi ruce steskem vášnivým
a hledá, hledá, kde je domovina
a rodné střechy povědomý dým?
Ty žal jsi obou, vkletý v jedno hoře,
stesk obou, slitý ve pláč jediný:
před zrakem volné milované moře
a v srdci úzkost drahé dědiny.