Pod klenbou štíhlých bříz se v tiché snění hrouží,
nach v zlato mění se na bledém západě,
co stíny vzpomínek se v táhlé sloupy dlouží
a zmlká pěnic kvil v hasnoucí zahradě.
A stíny vzpomínek jsou rázem klenbou tmavou
a mlčenlivým jsou a chladným vězením,
v něm vězeň si hvízdá píseň lkavou
o volném živote a všem, co prchlo s ním.
A s nebe modrého sem chladná maska shlíží
se smíchem ještěřím na marné úsilí,
po bílých korunách se zvolna k zemi plíží
smích těch, již dožili, pláč těch, již dosnili.