Po lukách májových jsme spolu chodili
před horkou senosečí,
my viděli tam – mládí tragické –
ocúny rozkvétat
a léto nikdy ne.
V průlinách topolů se bělá rodné město,
jeden dům čeká na nás.
U stolu vlídného pojíme spolu
své lásky hořký chléb.
Své lásky hořký chléb a skoupě lámaný,
za clonou ocúnů dva smutní lakomci.
Dva smutní lakomci, jež svému skrblictví
říkali s bledou tragikou:
Hevel hevelin.