Do duše rozjásané
tu slavnou zachyť zář,
jež z korun habrů kane
přes listů rudý šlář,
jež na mýtinu slétá
a žhaví stvolů žluť –
dřív nežli mraků četa
ji skryje v černou hruď.
Spí nad zářícím světem
kdes ukrytý již sníh
a probudí se letem
těch větrů bouřlivých,
těch větrů, které dosud
všech barev nítí žár,
a v kterých zpívá osud
jím předurčený zmar.
A zrak, jenž všude zří jen, –
jak svátečně plá hvozd,
jímž rozklenutý říjen
se pne jak zlatý most,
a sluch, jenž vznícen slyší, –
jak vítr jásavý
od slunných dosud výší
sem nese pozdravy,
slaď rychle v nástroj jeden
a zachyť všechen ples,
jímž přeplněný je den
zván drahým jmenem „dnes“,
ať v zachmuřená zítra,
v mlh němý, chladný dech
ze tvého stoupne nitra,
svit videm i hlas ech!