Jen silueta mátožná
se dere mlhou podzimní,
když večer nachýlí se k tmám.
Jak z velké dálky hledíš tam,
když smutkem zaklet stojíš v ní,
v té chladné mlze podzimní,
tak sám a sám a sám.
Kdys všechny horské cesty znal
tvůj krok, když bezpečen a mlád
šel bez závrati každou z nich,
ať lesní šero na stráních
tě vábilo v svůj temný chlad,
ať nejvyšší tě vršek zval
na slunný, nelstný smích.
Jak nepřátelských mocí štít
teď strmí půlkruh němých hor
a cesty sráz a tes.
Spí pod nimi tvých otců ves
a v ní tvůj pokrocený vzdor,
jenž hlídá chudý dům a zor
jak starý věrný pes.