Až drahý vztek, můj tichý druh,
tvou bdělost ochočí,
ze tvojí střechy rudý pruh
do noci vyskočí.
Až hořkost moje slastí mou
v té chvíli stane se,
hned píseň její jásavou
ti vichr donese.
A ta tě ze sna probudí,
ze sna, že já jsem rab,
a v tom již spatříš na hrudi
nůž bílý, černý dráp.
A než zář zhasne nachová,
a dřív než dozní zpěv,
tvá duše bude ďáblova
a mojí tvoje krev!