Nemáme co dáti, nemáme co říci,
jak dva chudí mniši, jak dva galejníci,
kteří nesvobodní, pokoření, němí,
stejně lhostejní jsou nebi jako zemi.
Proto, by snad nikdy nevztáhly se k štěstí,
proto, by snad nikdy nezatvrdly v pěsti,
proto, by snad volnost nehledaly maně –
tuhá řehol bídy spoutala nám dlaně.
Marně život letí, doúčtoval s námi,
každý den nás zebe všemi hodinami,
každé slovo hořkne, každý pohled bolí –
ale tuhá řehol nikdy nepovolí.