Na mojich lánech kvetl mák
tak ohnivý, tak veselý,
že jeho svitem jiskřil zrak
a tmavé brázdy hořely.
Na loukách mojich podzimních
ocúnů něžných plno je,
žeň smutné krásy bude z nich,
než potáhnou mlh závoje.
Ó nehleď, srdce moje, zpět
tam na vyhaslou pláň,
jen bledý květ, ten smutný květ,
svůj poslední květ chraň!