Až po letech to celým srdcem vím:
ten vlahý večer byl nám loučením,
ten smutný večer v modrém stínu hor,
kdy náhlým tichem rozmlčel se bor.
Jím z daleka zněl sladký dětský hlas
a ztuhlý vzduch se jeho vlnou třás,
jak přešel zvolna v píseň z mladých let
a v roztoužení volal, prosil zpět.
Však v zracích planul netající lesk...
Ó marný byl již mladé písně stesk,
neb marný vždy je slib i marný žal,
hlas Osudu když velí jíti dál.
Ve chladném, přísném tichu nových dnů
já slýchám někdy ještě ozvěnu
té písně dávné za dumavých chvil,
však povel chápu, jenž ji přerušil.