Svou horkou mladost probděl na rozhraní
snů o vášni a touhy po boji...
Zhýčkané ženy, muži beze zbraní
vstříc zívali mu: stárni v pokoji!
A život pustl v nerozvité drama,
v zmar rozmachu a v hořkost z nečinu,
až nedůvěra v svět a sebe sama
bez rány skolit chtěla hrdinu.
Klid žádá žena, jistou střechu děti.
Dal všem. I soucit dával druhům mdlým,
však dík a smír, jenž z duše k duši letí,
ho s nikým nespjal. Smíchem vědoucím
svých dětí vděčnost otrávil a skromnou
své ženy lásku rozvál jako pýr.
Se srdcem zprahlým, s pýchou neúmornou
si lidské štěstí ubil bohatýr.
Sám zůstal. Světu na hanu a cizí
dál osud čekal, který nevyrost
pro jeho pathos bojovný a ryzí,
a nezrál ve vášeň a nezrál v ctnost.
Však čela nesklonil mu. Posměch v zraku
jen mrazil léty, aniž stářím zjih’.
Smrt vítal jím, když přišla k jeho vraku
a tiše stopila jej v peřejích.