Z pouti své samotou vracím se záhy
se srdcem bolestným, se srdcem vroucím...
Naposled vidělo přelud svůj drahý
v červánku mroucím.
Kdo že tu žaluje, kdo že tu viní?
Nikdo, slyš, nikdo! Jen vzpomnět nech znovu
na stezku vedoucí v předčasném jíní
k čerstvému rovu.
Nemám dnes odvahy přímo se ptáti,
plachou jen narážku v noc šeptám temnou –
Až kdysi uslyšíš ze sna mne štkáti,
zapláčeš se mnou?