Jako příkrá skála je tvé srdce,
když k ní černé moře hodí
mrtvolu.
Kdysi bylo tichým, bílým domem.
Vím, ó vím, jak voní jasmín v slunci,
když host milý vkročí do zahrady,
jak se smějí okna a jak dveře.
Živá byla jsem jak bříza v dubnu,
veselá jak dítě na Ježíška,
tvoje paměť byla mojí prstí,
oči tvé mi nesly tisíc darů.
Nyní je tvé srdce příkrou skalou,
nyní je tvá paměť černým mořem,
z kterého se někdy v pustých nocích
vynořuje bledá utonulá.