Když z polosnů vytryskly výčitky mrtvého mládí,
vzpomínka na lásku jedinou marně již volala srdce,
však smutek, jenž v jejich zahluchlých temnotách dřímal,
v strom košatý vyrostl rázem, přítomnost stínem svým zalil.
A nad hlavou zašuměl haluzí křísivou vůní,
na kterých rudlo již bohatství nezřených doposud plodů,
těch, na stromě poznání živených přehořkou mízou,
však sladkých úpalem dne, jenž krvavým žárem byl nassát.