Odejít chce Hektor navždy z domu,
kde Patroklu prostřed bitvy hromu
hrůzně obětuje Achilles?
Kdo teď bude učiti tvé děti,
jak se oštěp metá, bozi světí,
Tebe-li nám pojme Orku děs?
Drahá ženo, usuš slzy svoje,
žhavá touha žádá sobě boje,
Pergamus chci chránit mečem svým.
V boji za posvátný odkaz bohů,
padnu, vlast však zachrániti mohu,
než-li k vlnám Stygu sestoupím.
Nikdy neuslyším třesk tvé zbraně,
oruží tvé bude viset planě,
vymře reků Priamových rod.
Odejdeš mi, kde den nevzplá bílý,
kde Cokitus divou pouští kvílí,
lásku svou do kalných pohřbíš vod.
Všechny touhy své a všechno chtění
pohřbíti chci v řece zapomnění,
jenom lásku svou, tu nikdy ne.
Na hradbách, slyš! Divoch řve již lítě,
zanech smutku, meč mi opaš hbitě,
moje láska v Lethe nezhyne.