Ó snad bys nechtěl, snad bys nechtěl znáti,
kdy se má duše z dálných toulek vrátí?
Krb hřeje, jasný plamen láká blíž,
mně zkřehlé srdce nezahřeje již.
A duše bloudí ve vzdáleném kraji,
co vločky sněhu na ně dopadají.
Sám člověk je, a sám a sám a sám,
ten tichý refrain dlouhá léta znám,
ta slova napřed bolí léta dlouhá,
v nichž se i vlastní touze člověk rouhá.
Ta slova dlouho bolí potají,
pak zřejmě pálí již a drásají,
a na konec se změní v tichou pýchu,
kdy i to rouhání je jaksi k smíchu.
Ó snad bys nechtěl, snad bys nechtěl znát,
zda vrátí se má duše jedenkrát?